Jak ze svých problémů vytěžit maximum pomocí vědeckého přístupu, aneb podnik je jedna velká laboratoř

Řešení problémů by prý neměla být žádná věda. V určitém slova smyslu je tomu ve skutečnosti ale docela naopak. A vůbec – věděli jste, že PDCA, jak je známe, je doopravdy PDSA?

Když mi dáte chvilku, hned vše vysvětlím.

předešlém článku jsem se vám pokusil alespoň trochu přiblížit praktickou část velmi efektivní a oblíbené metody, používané v Leanu k efektivnímu řešení problémů a k zajištění neustálého zlepšování, zvanou PDCA (Plan – Do – Check – Act).

Co je nutno připomenout je to, že PDCA jako takové v sobě skrývá přístupy dva. Tedy nejen přístup praktický, tj. metodiku, postupy, poučky a doporučení, ale zároveň a hlavně i přístup vědecký.

Tento přístup nám do celého řešení problémů přináší zcela nový rozměr, díky kterému jsme schopni dosáhnout ještě lepších výsledků a vymyslet taková protiopatření, která zajistí, že se problém již nevrátí.

Tím novým rozměrem je učení se vycházející z hlubokého poznání. Tedy snažit se co nejvíce poznat nejen problém, který vznikl, ale i celý proces, ve kterém problém vznikl, a ve kterém mu bylo umožněno vzniknout.


Slovo VĚDA / VĚDECKÝ významový slovník vysvětluje i takto: organizovaně uspořádané vědomosti o fyzickém resp. hmotném světě, získané pozorováním a experimentováním.


Trocha historie na začátek

Na začátek je třeba vás trochu zmást a říct, že PDCA a PDSA jsou a zároveň nejsou dvě rozdílné metody. Především mají stejný základ, a co oba tyto strukturované přístupy spojuje je právě onen vědecký přístup, na kterém jsou založeny a Dr. William Edward Deming.

PDCA, resp. PDSA se někdy také říká DEMINGŮV CYKLUS, protože to byl W. E. Deming, kdo tuto metodiku „proslavil“. Koncept tehdy převzal od Waltera A. Shewharta, který v roce 1939, ve své knize Statistical Method from the Viewpoint of Quality Control, představil liniový, 3-krokový koncept neustálého zlepšování, který on sám později změnil na cyklický.

Jak Shewhart tvrdil, nechal se inspirovat z konceptů zveřejněných v roce 1620 Francisem Baconem a učením Galilea Galileje, který svým kombinováním matematiky a navržených experimentů v podstatě položil základy moderního vědeckého přístupu.

Vraťme se ale k Demingovi a PDCA. Tento název vznikl po jeho přednášení o tehdy novém Demingově cyklu v Japonsku, počínaje r. 1950, kdy právě Demingovi Japonští posluchači později, nezávisle na Demingovi, fáze tohoto cyklu zjednodušili na dnes známé Plan – Do – Check – Act.

Deming se o svém cyklu jako o PDCA dokonce prý nikdy nezmiňoval. Později o něm mluvil spíše jako o Shewhartově cyklu – podle W. A. Shewharta.

Japonský překlad pro fázi Check (kontroluj), tedy Kanri (z Jap.), tehdy sice podtrhoval nutnost kontroly svých postupů a efektu protiopatření na dosažení cílových metrik, ale podle Deminga nevystihoval tento vývoj dostatečně jeho skutečnou myšlenku a označil Japonské PDCA za zcela jiný koncept než byl reprezentován jeho Shewhartovým cyklem.

Touto myšlenkou bylo právě učit se. Získávat vědomosti, díky kterým budeme následně schopni říci, zda změna, kterou provedeme, opravdu v budoucnu povede ke zlepšení.

Doktor Deming konečně pocítil nutnost se odlišit, a tak se v roce 1993 z Demingova-Shewhartova cyklu zrodilo PDSA s fázemi Plan – Do – Study (Studuj) – Act.

PDSA – vědecký přístup

S nástupem PDSA nabývá přístup, s jakým řešíme problémy a projekty, docela nových rozměrů.

Obecně specifickým postupem vědeckého přístupu je pozorování, kladení otázek ohledně pozorovaného, formulace hypotéz, testování hypotéz pomocí experimentů a vyvozování závěrů resp. reformulace hypotéz.


HYPOTÉZA je předpokládané vysvětlení určitého fenoménu, u kterého existuje předpoklad, že se dá měřit – tedy že tuto hypotézu můžeme ověřit a potvrdit, nebo vyvrátit.


Musíme si uvědomit, že nikdy nejdeme do změny s vědomím zcela jistého zlepšení. Vždy existuje možnost, že se mýlíme, že něco nevíme – jednáme na bázi hypotéz.

K tomu, abychom formulovali co nejpravděpodobnější hypotézu, tedy aby se naše předpoklady co nejpravděpodobněji splnily, je třeba toho o našem procesu a problému vědět co nejvíce. Snížit možnost chyby na minimum.

Jak ale na to?

Metoda PDSA předpokládá, že každé protiopatření je experiment, nikoliv konečné řešení.

Každá akce, kterou zvolíme k útoku na kořenovou příčinu problému, demonstruje, jak moc náš současný stav opravdu známe, a jak moc problému rozumíme.

Pak namísto pouhé kontroly toho, zda, a k jak velkému zlepšení po aplikaci protiopatření došlo (jak je tomu v přístupu PDCA) se PDSA zároveň snaží budovat a rozvíjet znalostní základnu řešitelů zpětným porovnáním očekávaného zlepšení oproti zlepšení, kterého bylo skutečně dosaženo.

Ptáme se: „Dosáhli jsme implementací protiopatření očekávaného zlepšení?“, „Proč ano? Proč ne?“, „Co ještě o současném stavu neznáme?“, „Co nevíme o problému?“ apod.

Přístup PDSA je v podstatě výukový program rozvoje lidí skrz neustálé studium procesů, problémů a efektu zvolených akcí. Přístup, který řeší staré problémy a umožňuje nacházet nové. A právě potírání starých a řešení nových problémů je pravou známkou rozvoje.

Jak říkal George Bernard Shaw:

„Věda nikdy nevyřeší problém,
aniž by nevytvořila deset dalších.“

Čím lepší řešitele podnik má – čím více lidé svým procesům rozumí – tím efektivnější jsou jejich protiopatření, tím lépe problémy řeší a tím udržitelnější je dosažená změna.

Pokud se chcete dozvědět více o tom, jak začlenit vědecký přístup do svých řešení problémů. Jak rozvíjet sebe a své lidi, a jak lépe porozumět metodě PDSA. Tak právě vám by mohlo pomoci naše školení A3/PDCA – Problem Solving Expert.

Vytěžte ze svých problémů maximum! Začněte řešit své problémy a projekty pomocí metodiky doktora Deminga a rozvíjejte své schopnosti k dosažení lepších a udržitelných výsledků.

Více informací najdete zde.

Autor: Josef Procházka, ICG – Capability